Kulkou do hlavy

19. března 2013 v 15:03 | Lizzie
Odcházím na starej milovanej blog (s hustě trapnou adresou).
Kdo ví, ví.
Kdo neví, ať se zeptá.
Kdo se nezeptá, ať hledá.
Kdo hledá, najde.
 

Dny na předpis

10. března 2013 v 23:24 | Lizzie
Matka nemluví s otcem, já nemluvím s matkou, házím bytem nože a ona má za to, že to dělám naschvál.

Tohle čtu po sobě dokola, ale smysl věty je fakt jasnej. A pravdivej. Nože mi padaj a bolí mě hlava, zdaj se mi zvrhlý sny vhodný možná do falešnýho porna s celebritama. Netuším, jak jsem se do něj dostala.
Chvíli jsem žila a dýchala. Napsala jsem to do dopisu. Ale slunce se odkutálelo a já jsem zase v podstatě jen zpola vyplněná. Všechna naturokrása zas zmizela, nemám se čemu radovat. Žádný pocity toho, že se roztříštím na milony kousků a odvane mě vítr, kterej to všechno způsobil.
Když sedím na schůdku v letňáku, zavřu oči a slyším jen listí ve větru, hromadnou dopravu v jiným světě a housle. Žalostný, falešný tóny. Jak málo by stačilo debilovi ke štěstí.

Mám kamínek a svírám ho v ruce. Jako vzpomínka na krásný dny, ale ony se vrátí. Domy a pánové - sladký písničky, déšť a opuštěný parkoviště na střeše obludný budovy.
Netuším, proč mi tělem projde mravenčení a zatrne v kolenou. Proč mám někdy chuť bejt jednoduchej člověk. Ta nejjednodušší forma člověka. Občas se zastavím a počítám vteřinu od vteřiny a ty čtyři vrásčitý mimina, co se ve světě každou vteřinu narodí. Existuje způsob, jak najít toho, kdo se narodil července šestadvacátýho čtyřicet minut po půlnoci? Co kdyby nás sved osud dohromady. Co pak? Pozvu ho domů a budem spolu vytahovat tužky z mýho penálu a dávat je zpátky. O tom se mi zdá a dělám to i ve skutečnosti. pořád. dokola. Mám jich tolik, ale nemám stále čím psát. Jsou jen pro moje srdce. Byla by jich škoda na povídání o tom, jak jsem beznadějná a jak se mi rozšiřujou zorničky. Chci se jmenovat Erin. Proč se Alenka v říši divů nejmenovala jinak?
Strčte si Alenku v říši divů do prdele. Ale aspoň ona mohla bejt originální. Mluvící květiny uměly používat vlastní mozky, narozdíl od skutečnejch lidí.
Vybočuješ, Lízo. Mějte se, imaginární čtenáři.

Mezi hvězdami

2. března 2013 v 12:38 | Lizzy
když plive na lidskost
tvá noční osamělost.

Noc. Noc con cno nco onc ocn. Měla bych spát. Polykám rovnátka, hryžu si vlasy, otáčím se, ale nespím. Myslím.

Ráno. Dopoledne. Chci toho tolik napsat. Je toho strašně moc, ale asi právě proto nemůžu. Už se neumím vypsat.
Koukám vstříc slunci, který mi svítí do pokoje, a vzpomínám na chytání nahoru padajícího sněhu. Byla jsem jediná, kdo si toho všiml. Že sníh padá jinak. Ale už je to pryč pryč a já chci zase pořádně žít. Něco dělat. Odhodit svršky a dejchat ten vzduch.
Tak jdu.

Jaro číslo dva tisíce dvanáct. Všechno je najednou tak letní.

 


Smutný oči panenčiny

6. února 2013 v 22:35 | Lizzy
Student užité fotografie. Pohled do duše. Nesmím uhnout pohledem, dokud na mě mluví. Neviditelný dotyky očí. Srdce krvácí.
Miluju klišééééééééééééééééé.
Zní to tak krásně trapně.
Další z nekonečnýho seznamu důvodů, proč nejít na nějakej zasranej pražskej gympl, prej je to tam těžší než na jinejch, nebudu dobrovolně propadat, díky. Matika sem, fyzika tam a chemie navrch. Moje největší noční můry "ze školnich lavic". (další klišéééééé. začínám být specialista)

Takže pane fotografe,
potkám Tě někdy?
Měl ses mi představit. Já to udělám teď.
Jsem Elizaveta s divným příjmením. Je mi fakt drsnejch sedm krát dva let a chodim do drsný osmičky. Příští rok sem přijdu dělat talentovky a neodpustím si, jestli tě neuvidím. Ale pro tuto chvíli jsme od sebe hodinu a čtyřicet minut cesty vlakem. Mohli bysme ale držet krok s dobou a zařídit si postmoderní vztah přes počítač. (before i die - mít soulož přes skype. to ale musí bejt divný, hekat do webky. dirty mind, sakra.)
Mám pětadvacet hlav.


Ptala se mě máma, jestli si uvědomuju, jak se na mě lidi otáčej nebo-co.
Ne. Přijde mi to tak, přišlo mi to tak. Ale nevidím důvod, proč by na mě vůbec někdo koukal, možná se nedoceňuju a potřebuju nakopnout. Vždycky, když mi přišlo, že se na mě někdo moc dlouho koukal, jsem to řekla kamarádce, která byla zrovna poblíž - a teď jak přemýšlím, zjišťju, že jak Šarlota, tak Konvalinka (úplně drsná přezdívka, jsem originální až na půdu. promiň, konvi. hahahaha.) na to nikdy nereagovaly kladně, možná se smály a říkaly, že jsem paranoidní.
Tak si teda myslim, že jsem. To je ten můj utajenej paranoidní svět. Ve kterým nemusím mlčet.

A jelikož první člověk, kterej mě napadl, mou výzvu odmítnul, vyzývám zbytek populace (nebo těch pár lidí, co čtou můj blog, že), připojit se ke mně a nechat si... narůst vlasy. Úplně megamoc.
SVOBODA VLASŮM.
VLASY MAJÍ PRÁVO NA SVOBODU PROJEVU.
VLASY JSOU NAŠÍ NEVINNOU OBĚTÍ. PARAGRAF NEVÍM, KAŽDÝ MÁ PRÁVO NA ŽIVOT.
NEZABÍJEJTE JE.
Vy a já budeme jako metloši. Nebo hipíci... nebo šampóni. Jen si vyberte, hlavně rychle, než se zase ze stereotypu ostříhám na mikádo.
Mohla bych si něco ze stereotypu nechat vytetovat na čelo... dá se tetování zakrýt krycím krémem nebo podobným kydem?
Chybí mi mašličky ve vlasech, když se nad tím zamyslím. Bezstarostný časy, ale vzít si to na hlavu teď, jsou dvě možnosti, jak bych vypadala.
1. Jako klon mých uhihňaných spolužaček.
2. Jako levná malá kurva, co shání na fet.
Tak si jako vyber. Radši si stáhnu vlasy do culíku a v duchu to oplakávám.

Jejda, žvatlám čím dál větší kraviny. Mám vždycky strach publikovat článek, protože ty žvásty, jak jsem to právě nazvala, si někdo přečte a já mám strach, že něco udělá. Vysměje se. Proto prodlužuju. A prodlužuju a prodlužuju.
Jaký má smysl psát si blog? Mohla bych toho nechat.
Hm.

Kam dál